Tato zpráva má mnoho konotací, které do značné míry vysvětlují záměry a politiku hnutí. Lze jej vidět z několika úhlů.
Prvním je trvání hnutí na dodržování podstaty jeho systému a filozofie vládnutí založené na ideologii Talibanu, opět hlásající systém „islámského emirátu“ podobný mocenskému modelu hnutí v jeho prvním období moci v letech 1996 až 2001, což signalizuje, že v základních principech nedošlo k žádným radikálním změnám.
Druhý se týká předsednictví nové vlády mully Muhammada Hasana Achunda. Máme tu co do činění s teokratickou vládou v tradičním smyslu, bez ohledu na pokusy hnutí zkrášlit jeho tvář a komercializovat jeho politiku vyhlášením nových postupů.
Předseda vlády (65) je nejdéle sloužícím vůdcem Talibanu a za velkou část své pověsti vděčí dlouholetému vztahu se zakládajícím vůdcem hnutí Mullahem Omarem a současným vůdcem hnutí.
Ministr zahraničních věcí hnutí během svého prvního funkčního období, poté místopředseda vlády, byl předmětem sankcí OSN, stejně jako všichni tehdejší představitelé a vůdci Talibanu. Jeho volba diplomata a politika však může signalizovat touhu vyhnout se militarizaci vlády země.
Třetí je, že Taliban má tendenci replikovat režim íránských mulláhů nebo zavést podobný režim za přítomnosti duchovního vůdce, který nese náboženskou a politickou odpovědnost a sedí na vrcholu mocenské hierarchie. Předseda vlády stojí v čele Rady guvernérů Talibanu.
Rada guvernérů je silný rozhodovací orgán. Hnutí se však zatím na tuto pozici neodkázalo a odkazuje pouze na náboženského vůdce hnutí Hajbatulláha Achúndzáda bez jiné politické pozice než ve vedení hnutí.
Předpokládá se, že to souvisí se snahou vytvořit nový vládní systém tak, aby byl přijatelný pro mezinárodní společenství.
Čtvrtý se týká nadvlády historických vůdců hnutí při sestavování vlády bez jakékoli mladé nebo nové osobnosti. Také chybí ženy. Dává to samozřejmě smysl.
Předseda vlády a jeho zástupce mullah Abdul Ghání Baradar jsou zakládajícími vůdci hnutí.
Jsou zde také čtyři ministři z delegace Talibanu, kteří se zúčastnili jednání v Douhá se Spojenými státy, které vyvrcholilo v únoru 2020 podpisem dohody o stažení amerických vojsk z Afghánistánu, delegaci vedl mullah Baradar a další účastnili se další lidé, zejména mullah Abdul Salam Hanafi, mullah Mohammad Hanif a mullah Abdul Latif Mansur, za přítomnosti bývalých vězňů z Guantánama v nově představeném kabinetu.
To naznačuje, kromě touhy odměnit historické vůdce za jejich roli v předchozí fázi, nedostatek kvalifikovaných mladých členů Talibanu schopných převzít odpovědnost za politické akce; neexistuje žádná budoucí vize hnutí od jeho vzniku a jeho zaměření na vojenskou akci, aniž by byl připraven převzít vládní odpovědnost, což způsobuje jeho nedostatek odborných znalostí a vycvičených politických a diplomatických kádrů.
Pátý je, že Taliban nedodržel svůj slib o vytvoření rozšířené vlády, ale upevnil svou dominantní přítomnost ve vládní formaci, což jednoduše naznačuje, že etnická rozmanitost je zohledněna v přítomnosti ministrů jiných etnik. Než Paštunů. Ale v zásadě jsou členy Talibanu a patří k nim politicky i ideologicky. Vidíme zde nedostatečné splnění slibů Talibanu v této sekci, nedostatek transparentnosti a upřímných záměrů vyhnout se chybám z minulosti.
Šestý úhel je, oznámení o vytvoření vlády, kterému dominují osobnosti podléhající mezinárodním a americkým sankcím, od předsedy vlády po ministry, což oslabuje šance této vlády na získání dobré vůle světa nebo alespoň na prodloužení doby nezbytné k získání mezinárodní legitimity.
Zde hnutí nechce využít členy předchozí vlády, a to ani na ministerstvech technokratického nebo specializovaného charakteru, jako je zemědělství, doly atd. Tato pozoruhodná otázka zdůrazňuje úrovně vyloučení a marginalizace, které budou dominovat afghánské scéně v další fázi. Nová vláda Talibanu je převážně náboženská.
Neodráží fázi, kterou Afghánistán zažil od pádu hnutí v roce 2001. Hnutí zcela ignorovalo jakýkoli vývoj na úrovni společnosti, bez ohledu na její hranice a účinky. Zejména existují ženské prvky schopné převzít odpovědnost za vládnutí a zastupování afghánského lidu.
Neodráží fázi, kterou Afghánistán zažil od pádu hnutí v roce 2001. Hnutí zcela ignorovalo jakýkoli vývoj na úrovni společnosti, bez ohledu na její hranice a účinky. Zejména existují ženské prvky schopné převzít odpovědnost za vládnutí a zastupování afghánského lidu.
Mladí lidé a kvalifikovaní manažeři chybí a Taliban je blíže roku 2001, což svědčí o neschopnosti hnutí překonat válku, podniknout politické kroky, přejít od organizační ideologie k tomuto stavu, inkluzivnější a vstřícnější vůči pluralismu a etnickému původu , sektářská a národní rozmanitost.
To vše jsou očekávaná dilemata, která stojí před Talibanem, který stále nedokáže převést svá slova do praxe, končí komentář Dr.Salem Alketbi, politický analytik, výzkumník a redaktor.
(rp,prvnizpravy.cz,agoravox,foto:arch.)
